O přesycení

3. dubna 2015 v 21:31
Svět je veliké, široké a hluboké místo. Nedá se obsáhnout v jednom životě, pouze v součtu všech životů, jaké kdy na zemi byly. Jeden člověk má omezený čas, prostor a možnosti na to, aby do sebe nechal svět vstoupit, nechal ho na sebe působit, a také na to, aby podnikl nějaký výstup směrem do světa. Teď nemyslím cestování, to totiž vůbec není nutné. Obzvlášť dnes, s přístupem k internetu. Jistě, je toho mnoho na světě nenahraditelného internetem, ale přesto je vysoký počet lidí tímto médiem přitahován silou až patologickou. V internetu je síla všestrannosti, je to jakýsi univerzální prostředek úniku z reality. Můžeme jít prakticky kamkoli. Vždyť i my v tomto okamžiku vypouštíme naprosto zbytečná a nepodstatná slova do už tak dost rozsáhlé sítě. Lidem nesmělým přináší internet spásu i zkázu, ale o tom teď nechceme mluvit. Spíše je pro vyjádření našeho záměru podstatné uvědomit si, o jak široký systém se jedná.
Člověk je v sumě veškerého lidského konání nepatrný. Můžeme jen žasnout, kolik toho lidé napáchali, a to bez jakéhokoli hodnocení těchto činů. Zároveň je radno zpozorovat, že se nic nevyvíjí samo a zcela nezávisle. Proto se tak často mluví o síti.
Tedy z tohoto systému plynou jisté nevýhody. Mezi prvními jsou přílišné omezení a přílišná šíře. Tyto dvě spolu úzce souvisí. Dalo by se snad říci, že jedna vyplývá z druhé. Z důvodu přílišné šíře je nutné omezení. Nelze se věnovat všemu, ani kdyby se člověk rozkrájel. Existují lidé, kteří dokáží excelovat v několika oborech najednou, ale nebývá to časté. Většinou platí, že pokud se chce člověk doopravdy dobře v něčem vyznat, musí se tomu věnovat výhradně. Neblahým následkem pokusů znát a umět toho co nejvíc může být neznalost na všech frontách. Takový člověk nic neví a neumí, za to vše ve stejné míře. (Samozřejmě se jedná o značné zjednodušení, neboť každý něco zná nebo umí.)
Přílišná šíře všeho myslitelného také může člověka ochromit. Pokud se pokouší proniknout do nějakého problému, může se mu stát, že mu šíře tohoto problému vyrazí dech. Chvíli pak ještě klopýtá a zmítá se v předsmrtné křeči, ale zanedlouho přece jen povolí a zanechá problém v jeho počátcích. Tomu se říká jednak ztráta odvahy, nebo také nedostatečené odhodlání.
Řekněme, že se kdosi chce naučit cizímu jazyku. Zpočátku se do úkolu vrhá hlavou napřed, pročítá rozmanité jazykové učebnice a těší se z každého nového slova, kterému se naučí. Zvládá již ta nejzákladnější gramatická pravidla a dokáže sestavit jednoduchou větu. Takto nějaký čas pokračuje, ale časem se vynořují stále nové překážky. Zjišťuje, že ještě není schopen komunikace ani porozumění. Nedokáže říct nic, co by si přál. Výslovnost jej stále mate, gramaticky zamrznul v jednoduchém přítomném čase a nová slova ne a ne si zapamatovat. Připadá mu, jako by cestu ke zvládnutí jazyka ani nezapočal. Propadá beznaději, jazyk opouští. Až se za pár měsíců rozhodne v úsilí pokračovat, bude muset začít znova, protože jeho tehdy tak malé vědomosti zcela vyvanou. Tak vznikají věční začátečníci.
To samozřejmě nemusí platit jen o (přechodných) jazykových nadšencích, ačkoli tam je pocit zmaru dvojnásobný - poprvé při zanechání studia a později i při pokusu o jeho obnovu. Problém s přílišnou šíří mají především lidé, kteří si tíhu šíře uvědomují v porovnání s vlastní nepatrností. Věnují pozornost nikoli úspěchu a pokroku, který vykonali, ale tomu, co ještě nevykonali. Kdyby se každý nechával strhnout tímto proudem, nemohl by existovat svět takový, jaký známe.

Nešťastni jsou lidé s pomalým životním rytmem. Všechno jim trvá dvojnásobnou dobu než všem okolo a množství času stráveného určitou činností zřídka odpovídá kvalitě provedené práce. Takový člověk se pachtí hodinu s prací, jakou by jiný stihl za dvacet minut a daleko lépe. Jak má takový člověk žít, když se mu před očima míhá jen obraz vlastní neschopnosti a těžkopádnosti. Daleko rychleji u něj probíhá přesycení. Snaží se práci vykonat v "obvyklém" tempu - tedy v tempu člověka rychlejšího. Dílo se mu samozřejmě nedaří ani stihnout, ani náležitě propracovat. Úkoly se mu hromadí a pak si uvědomí, že je neschopný, že na to nestačí. Zároveň nemá žádný jiný úspěch, kterým by si mohl selhání vynahradit. Po nějaké době přestane úkoly přijímat. Stagnuje. Lidově řečeno je v prdeli a neví, jak ven.

Může člověk hluboce sklíčený navenek působit vesele?

Pak je tu ještě hnus. Pocit zhnusení nad různými jednotlivostmi světa. Hnusné je psát blog, hnusné je pronášet prázdná slova a věřte, že všechna slova jsou prázdná. Hnusné je sledovat špatné seriály a číst špatné knihy. Hnusné je číst knihy, o kterých si myslíme, že jsou "něco víc". Hnusné je muset pracovat pro hnusné firmy, které nejsou prospěšné, jen finančně výhodné. Hnusné je muset se stýkat s lidmi, kteří nám nejsou ničím. Hnusné je ráno se probudit do hnusného světa, ze kterého jediným skutečným únikem je hnusná smrt. Hnusné je každý den se ubezpečovat, že všechno, o čem kdo mluví, nás k smrti nudí, protože už jsme to slyšeli nesčetněkrát. Hnusné je uvědomit si, že na světě už není, co říct. Hnusné je nemět si o tom s kým pohovořit, protože už sama ta představa se nám hnusí. Hnusné je být hnusný a nesnažit se to nijak změnit.
 

O tom, co žene lidi kupředu

27. března 2015 v 17:50
toho můžeme asi pramálo napsat. Je to téma, alespoň z našeho pohledu, tajemné. Snad o něm dokáží lépe pohovořit ti, jejichž přírodní motor pracuje spolehlivěji než ten náš. Lidé, kterým se motor zadrhává (nebo se jim snad nedostává paliva) si často říkají: "Proč mám vlastně vstávat z postele?" a nakonec třeba stejně vstanou, přestože ani nevědí, proč. Někomu by to mohlo být třeba jedno, ale jakmile tento pohon - nebo by se snad hodilo užívat termín z psychologie, motivace - někde jinde chybí, nastává problém. Celý systém se zadrhne a stojí kolikrát nad naprosto banálním úkonem, protože se mu nedostává vysvětlení. "Proč to mám dělat?" ptá se. Neví. A pak se třeba zabije.
Je to nějaká síla, o které nevíme? Třeba touha po vísledku, po úspěchu? Ale tím pádem bychom měli mít někde zakódovaný ten úspěch. Měli bychom vědět, že úspěch je velmi žádoucí, že stojí za to o něj bojovat, ale také i to, že si musíme umět zvolit správný druh úspěchu. Kdo si klade cíle příliš nereálné, snadno padne vysílením na půli cesty, zcela zklamán z očividného neúspěchu, a přehlíží mnohé dílčí úspěchy na cestě k tak vzdálenému cíli. Nestojí mu za to, aby se z nich radoval, protože v jeho očích jsou oproti vytyčenému cíli příliš maličké a bezvýznamné. Skvělí a úspěšní mají třeba úplně jiný systém, ale o tom nic netušíme, protože máme zkušenost pouze s neúspěchy.
Pokud je člověk odporně zoufalý, těžko může svůj život vnímat jako požehnání nebo zázrak. Co pak může takovému člověku pomoci, když všechny kladné myšlenky považuje za prázdná slova (a při tom mu ani trochu nedochází, že kdokoli jiný může o jeho negativních myšlenkách prohlásit to samé). Může si připadat odporný, ale nemá nejmenší důvod začít o sebe dbát, může se obviňovat z ignorantství ve všech možných směrech, ale co ho přinutí se o něco zajímat? Myslí si, že nic nedokázal, ale nemá ani špetku touhy to napravovat. Třeba už ani nemá sny, nebo ho sny dovádějí spíše k pocitu ještě většího zoufalství, protože jsou nesplnitelné a on si to uvědomuje víc, než by bylo zdrávo.
Zdraví je dalším zavádějícím pojmem. Něco může být zdravé, ale co to znamená? Prospěšné lidskému tělu či duchu. Snad. Ale jak to může někdo vědět, copak zkoumá a pozoruje reakce všech lidských těl a nebo se jedná pouze o teorii? Pokaždé, když někdo přijde s takovou teorií, může se jí někdo chytit, ale také je velice pravděpodobné, že se někomu nebude líbit a ten někdo pak přijde a vyvrátí ji. Tak se lidi hádají, jestli je zdravé jíst maso nebo se vzdát všech živočišných výrobků, jestli se má snídat a nebo ne a jaký druh pohybu je pro tělo nejlepší, ale smrt, tu nikdo nevyléčí a v porovnání se smrtí je každá taková snaha skoro směšná. Kdyby se dalo dokázat, že se člověk po takové stravě cítí lépe, protože má pocit, že dělá něco pro své zdraví prospěšného...
Každý správný člověk se má rád, pečuje o sebe, chrání své tělo před škodlivými látkami, taky se chce líbit - tvrdí, že sám sobě, ale ve skrytu duše ví, že čím víc se bude sám sobě líbit, s tím větší pravděpodobností se bude líbit i někomu jinému - a udržuje styky s dalšími lidskými bytostmi. Má přátele a dost možná i nepřátele nebo alespoň lidi, které nemá rád. Sdružuje se a vybírá budoucího partnera. Zakládá rodinu, vychovává děti. Samozřejmě, že na tohle všechno si vydělává poctivou prací. Proč ta zášť k takovému modelu? Proč tolik bolí neschopnost v jedné ze základních lidských oblastí - sdružování, existenci ve skupině? Je to vůbec selhání nebo pouhý konstrukt? "Maminko, tatínku, jsem váš neschopný potomek, živte mě, protože netoužím jít pracovat. Je mě na práci škoda, já jsem myslitel. Už jsem vymyslel třicet devět způsobů, jak v životě selhat a sedm z nich mám ověřeno v praxi."

Z čista jasna

20. února 2015 v 16:59
Ozýváme se znovu po kratší odmlce a víme, že nikdo nebude nad tímto malým návratem jásat, neboť toto místo nikdo nenavštěvuje, protože se zatím úspěšně snaží být pouhou kapičkou v moři internetu. Zcela opuštěné. Zanechme teď nešťastné ono plácat se ve vlastním smutku a řekněme si na rovinu, že člověk je tvor ješitný. Odmítá věřit, že je na světě z pouhého rozmaru jakési anonymní matky přírody, jež se stará o to, aby život pokračoval za každou cenu. Proto i lidskou rasu pudí k pohlavnímu rozmnožování a i přes vynález ochranných prostředků se snaží o zachování lidské rasy a vždycky si najde nějakou skulinku. Bystrému pozorovateli neunikne, že v takovém světě nemůže být zachování života jediným a pouhým cílem. Odložme stranou fakt, že nikdo neumí vysvětlit, co to vlastně ten život je. Jen že ho všichni žijeme.
Život má ale mnoho podob. Může sídlit v tvorečcích tak maličkých, že jen nejlepší mikroskop dokáže zachytit jejich podobu. Může být ukotvený nebo v pohybu. Může trvat pár vteřin nebo stovky let. Všechny se snaží být ty nejlepší a nejodolnější, ať už samostatně nebo ve spolupráci s jinými formami života, bez ohledu na to, zda o to druhá strana stojí. Je to tak zařízeno, že každá forma má jisté nepřátele. Pokud ji nepřátelé přemůžou, zmizí. Nastoupí jiná. A tak dokola.
Člověk se nechce smířit s tím, že by měl být součástí tohoto jednoduchého systému. Buď věří a nebo alespoň touží věřit, že existuje ještě něco jiného, zač by měl bojovat. Jeho žízeň po poznání ho žene vpřed různými otázkami. Kdo je třeba ta tajemná příroda? Musí to být nějaká zvláštní síla, která dokáže rozproudit složité pochody na povrchu zeměkoule. Můžeme jí říkat třeba Bůh, když už máme nějaké zavedené označení. Příroda zdá se nám býti stejně abstraktním pojmem, jako je právě tento. Pro mnohé se nemusí rovnat. Mnozí jistě nevěří (a nebo nepřiznají, že věří) v nějakého Boha, ale asi těžko mohou popřít existenci přírody. Pokud by se jich někdo zeptal, co je tedy podle nich ta příroda, co by odpověděli?
Těžké je říct, jaké duševní pochody má například žížala nebo mrkev, stejně jako říci, jací jsou lidé, příslušníci našeho druhu. Pro nezkušeného pozorovatele mohou být ostatní lidé stejnou záhadou jako mrkve v záhonu. Co si myslí a proč si to myslí? Jací jsou vskrytu a co dávají ostatním k vidění? Existují lidé, kteří k sobě patří a nebo se lidé sdružují jen protože se ve skupině cítí bezpečněji? Stejně jako otázka, zda se lidská duše dá vůbec nějak zkoumat a posoudit, nás i tyto ostatní naplňjí jen nejistotou a obdivem nad činností přírody, bez které bychom tyto otázky nemohli ani pokládat.
Možná ta touha všechno vědět je nám osudná. Nechceme se pouze rozmnožovat, ale rádi bychom také věděli, s jakou příčinou a za jakým účelem toto všechno máme dělat. Nemluvíme, abychom se dorozuměli, ale zkoumáme slova ze všech stran, dohadujeme se o jejich významu a jejich historii, popisujeme strukturu řeči místo toho, abychom ji přirozeně používali. Poutáme jazyk do pouček, uchováváme ho ve formě písemné i zvukové, aby nám už nic neuniklo a pak se přeme o to, co kdo sepsal první a jak to bylo přesně. Jsme vůbec posedlí přesnými definicemi. Hlavně v odvětví, které se nazývá právo je definice tou nejdůležitější složkou.
Jistě nebudeme přehánět, pokud napíšeme, že doopravdy všechno, na co člověk dokáže dosáhnout, se také snaží popsat, rozebrat a nalyzovat. Dokonce i umělecká díla a náboženství, tedy to, co je z lidské tvorby nejméně uchopitelné. Z tvorby přírody by to mohla být právě duše.
Čeho se, jako lidé, snažíme veškerým zkoumáním dosáhnout? Poznání snad? Ale to přece už dávno máme. Vždyť víme, že naše závěry budou následujícími generacemi považovány za zastaralé a pravděpodobně i mylné či dokonce směšné. Jenže něco nás nutí jít právě touto cestou. Dnes se málo pozastavujeme nad tím anonymním něčím, protože jsme zahledění do sebe a zajímá nás jen naše cesta. A špatně je těm, kteří se s tím nechtějí smířit.
 


O tom, jak si budižkničemu hledá práci

9. února 2015 v 12:03
Za devatero horami a devatero řekami žilo bylo jedno dítko a to dítko nemělo žádné zaměstnání. Když už začala být situace po přerušení školní docházky neúnosná (čili přibližně po dvou měsících válení se doma), rozhodlo se, že si práci opatří. Samozřejmě netušilo, jak se něco takového dělá. Naposledy prodělalo pouze strasti vyhledávání, to bylo ve chvíli, kdy se zdráhalo dojít až k maturitě, a ze zoufalství se nakonec rozhodlo k dokončení gymnázia. Teď už takovou možnost nemá, jiné východisko neexistuje. Vlastně ano, je tu jedna mlhavá a nejistá možnost, ale tu netouží riskovat ani za nic. Tedy práce. Jaká pak by to měla být? Jistě se necítí jako osoba způsobilá ke komunikaci s ostatními lidmi, ale prodávat by snad zvládlo... Není samostatné a už vůbec ne vůdčí osobností. Samostatná organizace čehokoli mu nahání husí kůži. Nestudovalo střední školu se zaměřením, nevyzná se v ekonomice a práci na počítači nezvládá, jelikož nedokáže ovládat téměř žádné počítačové programy, nanejvýš word. Tím se množství relevantních nabídek rychle ztenčuje. Neřídí automobil. Necítí se dobře při manipulaci s potravinami, ať už syrovými nebo tepelně upravenými. A samozřejmě - málem bychom zapomněli! - nemá ani jeden jediný den praxe. Přidejme ještě fobii z telefonování a orosení se po přečtení slov "svůj životopis zašlete".
Ano, hádáte správně, tato osoba netouží ani v nejmenším býti zaměstnána. Jako tvor značně líný a téměř neschopný domluvy s cizími lidmi zakouší muka pouhým přemýšlením o něčem podobném. Cítí, že práce člověka spoutá a omezuje. Je přesvědčené o svém poslání býti ničím a nikým, ale zaměstnání z by z něj vytvořilo někoho, součást užší skupiny lidí. Jen jedno chce v životě dělat - nic.

O tom, jak se to chtělo stěhovat

7. února 2015 v 12:57
Musíme s politováním oznámiti, že ono to ve svém věku stále ještě žije s rodiči. Ano, je to ponižující, ale nevyhnutelný fakt, který ve chvilkách obtíží prostupuje celou jeho bytostí. V poslední době netoužilo po ničem jiném než po všestranném klidu. Dnem i nocí sní o místě, kam nešlápla lidská noha, tichých pláních plných slunce a trávy, lehkého vánku. Chtělo by tam strávit zbytek života, v ideálním případě tam i zemřít a nechat své tělo napospas přírodním živlům, jakožto i případné divé zvěři. Pomoci nakrmit vyčerpanou zem svou jinak tolik zbytečnou tělesnou schránou.
Náš plachý tvor totiž nenávidí křik a řev. Proto nesnese bližší kontakt s větším počtem malých lidských bytostí ani s přiměřeným množstvím velmi hlučných osob dospělých. Jaké to neštěstí, že jeden takový hlučný exemplář přebývá s tím ve stejném příbytku. Pokaždé, když spustí, má ono chuť se stěhovat.
Dobře, přestěhuj se tedy! poradili byste mu jistě. Jenže ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Nemá to zaměstnání a tedy ani finanční prostředky potřebné k obstarání samostatného zázemí. Copak je tak těžké začít pracovat? Inu, nevěřili byste mi to, ale pro něj jsou to muka několikanásobná. Raději skoná ve strašných mukách než aby si hledalo místo.

O tom, jak se ono míjí s realitou

5. února 2015 v 22:49
To bylo tak. Jak již bylo řečeno, oblíbeným způsobem trávení času našeho beznadějného objektu je, bylo a bude sledování filmů a seriálů, tedy toho, co někdo vymyslel, natočil. Tak často je vystaven umělým obrazům vytvářeným podle smyšlených pravidel, že zapomíná, co je vlastně svět kolem a jak ve skutečnosti vypadá. Nezná skutečnost. Vidí jen to, co mu nabízejí kamery - filmové nebo třeba kamery televizních novin. Často nechce uvěřit, co se venku děje. Podle většiny obrazů jsou lidé zlí, ženou se jen za vlastním prospěchem, většinou za penězi, nebo třeba slávou. Jenže jakým právěm takto soudí? Nepotkává se s lidmi, nevidí jejich lesklé obličeje, nevidí surovost, jaká je mu nabízena v rámci oblíbeného televizního žánru. Pochopitelně, že nevidí ani nic z vlídnosti. Jeho pohled na svět je velmi limitován, skládá se převážně z neutrálních pohledů na kolemjdoucí. Bez možnosti promluvit s nimi, navázat kontakt a zjistit něco o lidech prochází ulicemi a je z toho zatrpklý, někdy dokonce i nevrlý, protože lidé jsou pro něj jen nekonečná řada anonymních tváří, zamknutých skříní, u kterých nemá ponětí, co se v nich skrývá. Tato skutečnost ho velice trápí, ale raději by zemřel než se s někým dát do řeči...
Radši se spokojí s fantazií vlastní a s fantazií jiiných lidí, o které doufá, že se zakládá, alespoň někde vskrytu, na zkušenostech opravdových lidí.
Ze své vysněné pevnosti má perfektní rozhled. Dokáže vytvořit lidi přívětivé a ochotné, ale je stále přesvědčen o tom, že "tam venku" je každý zaujat jen sám sebou, na nikom jiném mu nezáleží a o nikoho se nezajímá. Takovou představu o ostatních má pochopitlně proto, že je to jeho vlastní postoj. Dokáže si sice představit sám sebe jako milujícího rodiče a partnera, opravdového přítele, ale ve světě, který označujeme slovem "realita" je to jen sobecký parchant, který se nedokáže na chvíli přestat zabývat jen sám sebou. Touhy a přání ostatních ho nezajímají. Pomoci nikomu jinému touží stejně málo jako pomoci sám sobě. Nedívá se jinam, neboť se jinam ani dívat neumí.
Co ho dokáže nejspolehlivěji omráčit, co ho s naprostou jistotou vyvádí z míry, je starostlivost cizích lidí o jeho osobu. Je mu jedno, že může být pouze ze slušnosti předstíraná, prostě je tu. Jakmile naprosto neznámý, nebo jen letmo známý člověk začne projevovat účast nebo dokonce starost, bortí se tak pracně postavená představa o lidech s jejich sobeckostí a činy pouze pro vlastní prospěch. Nechápe pojem "konverzační" nebo "zdvořilostní obrat". Všechno, co ze světa přijímá považuje za upřímné, protože on sám dokáže ke světu být jen upřímný.
Abychom to shrnuli, ono je bytost politováníhodná. Neví, co je to svět, neví, kdo a jací jsou lidé. Vše, co si myslí, že ví o lidech je vlastně jen to, co si plně neuvědomuje samo o sobě. To je málo.

O tom, jak si budižkničemu zakládalo blogy

4. února 2015 v 16:20
Inu, to bylo tak. V jednom malém státě a ještě menším městě v tomto státě nacházelo se malé, roztomilé individuum, které však ze svého přirozeného šarmu a inteligence nedokázalo moc dobře těžit. Již od chvíle, kdy začalo rozumět slovům a jejich významům neslo velice špatně kritiku. Předně se z ní nedokázalo nikdy poučit, naopak, od každé činnosti, při které bylo kritizováno, urychleně upouštělo a začalo se jí vyhýbat širokým obloukem. Dělá-li to špatně, nestane se nic, nebude-li to dělat vůbec. Tímto se řídilo do chvíle, kdy nastoupila jedna daleko zákeřnější forma kritiky - sebekritika. Naše malé zvířátko k sobě začalo být až nesmírně tvrdé, veškeré plody své práce shazovalo, ne-li zesměšňovalo, a při uplatňování stále stejného postupu můžeme přímo hádat, co bylo výsledkem takové činnosti. Stagnace. Lidověji řečeno vyčerpalo všechny možnosti a teď se dostalo do situace, kdy nemůže dělat již vůbec nic, neboť vše je zatraceno ať už jeho vlastní nebo cizí kritikou. Ono totiž jen jednoho se bojí snad ještě více než kritiky, a to neúspěchu a snad ještě více posměchu. Proto se snaží tak úpěnlivě zesměšnit samo sebe, aby to už nikdo jiný nemohl udělat lépe a nebohé individuum tak uvrhnout v hluboký stud. Jenže tenhle mechanismus, ač důmyslný, má v sobě skryté závažné vady. Za prvé přílišnou kritikou sebe sama ubíjí v sobě touhu cokoli dělat nebo vytvářet, protože výsledek by byl špatný. Za druhé se mu nepodaří vyvarovat studu, neboť teď se stydí alespoň samo před sebou. Za to, že je k ničemu.
Jen dvě činnosti na světě dávají tomuto individuu zapomenout na strasti života pozemského, jsou jimi spánek a sledování filmů či seriálů (hudba ani četba ho již netěší z daleka tolik, jako dříve). Pouze tyto a ne jiné umožňují mu umlčet všechny hlasy v hlavě, hlasy, jimiž ono samo sobě nadává a peskuje se. Spánek je svobodou pro všechny, kdo netrpí nočními běsy. Filmová a seriálová produkce zas zaměstnává dva pro člověka velmi důležité smysly - zrak i sluch. Zatímco čtené slovo, řekněme správná kniha, dává člověku ještě něco více než pouhé obrazy a dialogy, průměrný film i seriál nepodněcuje k zamyšlení se. Individuum bez toho nesleduje nic hodnotného, ježto k tomu nemá dostatečnou mozkovou kapacitu.
V čem je tedy problém, ptáte se, neboť z tohoto vyložení je jasné, že individuum vede klidný a ničím nerušený život, a pokud by tu nebyl problém, vůbec o tom nikdo nemusí psát. Nebudu napínat, je tu malý háček. Přestávky. Jistě je každému zřejmé, že nelze spát a dívat se na něco zcela bez přestání. Je nutné tu a tam učinit přestávku. Právě v těchto chvílích naprostého volna to jde s individuem z kopce. Například by rádo otravovalo jiné lidi, ale nemá si s nimi o čem povídat. Do školy ani do práce nechodí, nemá tedy žádné historky ze života, které by mohlo vypravovat. Když ono tak rádo mluví... Tak ho jednoho dne napadlo, že si znovu založí blog. Ano, už kdysi dávno jeden, dva nebo pět blogů mělo, avšak můžete jistě hádat, drahý čtenáři, proč je všechny zrušilo. Nutkání vykřiknout do prázdna internetu bylo příliš veliké na to, aby ho kdokoli tak slabý, jako individuum, překonal.
Tak honem, do toho. Moment, bude psát česky? Svou mateřštinou, kterou sice ovládá s rezervami, přesto daleko svobodněji než jakýkoli jiný jazyk? Nebo snad anglicky, aby si mohlo vytvořit mezinárodní čtenářskou základnu? Samosebou, angličtina je tou správnou volbou! Alespoň zdá se být do okamžiku, kdy nad počítačem sedí ono a nemůže odtrhnout oči od prázdné stránky s jedinou myšlenkou - jenže co mám napsat, co mám, sakra, napsat? Česky se mu přece vždycky tak dobře tvořilo, věty padaly do počítače jakoby samy od sebe. S pomyšlením na lidi z celého světa by chtělo páchat násilí na cizím jazyce, protože když se nestane hitem internetu, bude jeho snažení zbytečné a čím víc potenciálních čtenářů, tím lépe.
Božínku, jak ho to vůbec mohlo napadnout? Vždyť bude rádo, najde-li jeho blog alespoň jediný čtenář a dočte třeba ten nejkratší článek až do konce. O jakékoli interakci pomocí komentářů nemůže být řeč. Dnes píše každý debil a v tom množství se jedno individuum ztratí. Naštěstí. Nebude muset nikam odcházet, bude-li dostatečně nenápadné...

Kam dál