Únor 2015

Z čista jasna

20. února 2015 v 16:59
Ozýváme se znovu po kratší odmlce a víme, že nikdo nebude nad tímto malým návratem jásat, neboť toto místo nikdo nenavštěvuje, protože se zatím úspěšně snaží být pouhou kapičkou v moři internetu. Zcela opuštěné. Zanechme teď nešťastné ono plácat se ve vlastním smutku a řekněme si na rovinu, že člověk je tvor ješitný. Odmítá věřit, že je na světě z pouhého rozmaru jakési anonymní matky přírody, jež se stará o to, aby život pokračoval za každou cenu. Proto i lidskou rasu pudí k pohlavnímu rozmnožování a i přes vynález ochranných prostředků se snaží o zachování lidské rasy a vždycky si najde nějakou skulinku. Bystrému pozorovateli neunikne, že v takovém světě nemůže být zachování života jediným a pouhým cílem. Odložme stranou fakt, že nikdo neumí vysvětlit, co to vlastně ten život je. Jen že ho všichni žijeme.
Život má ale mnoho podob. Může sídlit v tvorečcích tak maličkých, že jen nejlepší mikroskop dokáže zachytit jejich podobu. Může být ukotvený nebo v pohybu. Může trvat pár vteřin nebo stovky let. Všechny se snaží být ty nejlepší a nejodolnější, ať už samostatně nebo ve spolupráci s jinými formami života, bez ohledu na to, zda o to druhá strana stojí. Je to tak zařízeno, že každá forma má jisté nepřátele. Pokud ji nepřátelé přemůžou, zmizí. Nastoupí jiná. A tak dokola.
Člověk se nechce smířit s tím, že by měl být součástí tohoto jednoduchého systému. Buď věří a nebo alespoň touží věřit, že existuje ještě něco jiného, zač by měl bojovat. Jeho žízeň po poznání ho žene vpřed různými otázkami. Kdo je třeba ta tajemná příroda? Musí to být nějaká zvláštní síla, která dokáže rozproudit složité pochody na povrchu zeměkoule. Můžeme jí říkat třeba Bůh, když už máme nějaké zavedené označení. Příroda zdá se nám býti stejně abstraktním pojmem, jako je právě tento. Pro mnohé se nemusí rovnat. Mnozí jistě nevěří (a nebo nepřiznají, že věří) v nějakého Boha, ale asi těžko mohou popřít existenci přírody. Pokud by se jich někdo zeptal, co je tedy podle nich ta příroda, co by odpověděli?
Těžké je říct, jaké duševní pochody má například žížala nebo mrkev, stejně jako říci, jací jsou lidé, příslušníci našeho druhu. Pro nezkušeného pozorovatele mohou být ostatní lidé stejnou záhadou jako mrkve v záhonu. Co si myslí a proč si to myslí? Jací jsou vskrytu a co dávají ostatním k vidění? Existují lidé, kteří k sobě patří a nebo se lidé sdružují jen protože se ve skupině cítí bezpečněji? Stejně jako otázka, zda se lidská duše dá vůbec nějak zkoumat a posoudit, nás i tyto ostatní naplňjí jen nejistotou a obdivem nad činností přírody, bez které bychom tyto otázky nemohli ani pokládat.
Možná ta touha všechno vědět je nám osudná. Nechceme se pouze rozmnožovat, ale rádi bychom také věděli, s jakou příčinou a za jakým účelem toto všechno máme dělat. Nemluvíme, abychom se dorozuměli, ale zkoumáme slova ze všech stran, dohadujeme se o jejich významu a jejich historii, popisujeme strukturu řeči místo toho, abychom ji přirozeně používali. Poutáme jazyk do pouček, uchováváme ho ve formě písemné i zvukové, aby nám už nic neuniklo a pak se přeme o to, co kdo sepsal první a jak to bylo přesně. Jsme vůbec posedlí přesnými definicemi. Hlavně v odvětví, které se nazývá právo je definice tou nejdůležitější složkou.
Jistě nebudeme přehánět, pokud napíšeme, že doopravdy všechno, na co člověk dokáže dosáhnout, se také snaží popsat, rozebrat a nalyzovat. Dokonce i umělecká díla a náboženství, tedy to, co je z lidské tvorby nejméně uchopitelné. Z tvorby přírody by to mohla být právě duše.
Čeho se, jako lidé, snažíme veškerým zkoumáním dosáhnout? Poznání snad? Ale to přece už dávno máme. Vždyť víme, že naše závěry budou následujícími generacemi považovány za zastaralé a pravděpodobně i mylné či dokonce směšné. Jenže něco nás nutí jít právě touto cestou. Dnes se málo pozastavujeme nad tím anonymním něčím, protože jsme zahledění do sebe a zajímá nás jen naše cesta. A špatně je těm, kteří se s tím nechtějí smířit.

O tom, jak si budižkničemu hledá práci

9. února 2015 v 12:03
Za devatero horami a devatero řekami žilo bylo jedno dítko a to dítko nemělo žádné zaměstnání. Když už začala být situace po přerušení školní docházky neúnosná (čili přibližně po dvou měsících válení se doma), rozhodlo se, že si práci opatří. Samozřejmě netušilo, jak se něco takového dělá. Naposledy prodělalo pouze strasti vyhledávání, to bylo ve chvíli, kdy se zdráhalo dojít až k maturitě, a ze zoufalství se nakonec rozhodlo k dokončení gymnázia. Teď už takovou možnost nemá, jiné východisko neexistuje. Vlastně ano, je tu jedna mlhavá a nejistá možnost, ale tu netouží riskovat ani za nic. Tedy práce. Jaká pak by to měla být? Jistě se necítí jako osoba způsobilá ke komunikaci s ostatními lidmi, ale prodávat by snad zvládlo... Není samostatné a už vůbec ne vůdčí osobností. Samostatná organizace čehokoli mu nahání husí kůži. Nestudovalo střední školu se zaměřením, nevyzná se v ekonomice a práci na počítači nezvládá, jelikož nedokáže ovládat téměř žádné počítačové programy, nanejvýš word. Tím se množství relevantních nabídek rychle ztenčuje. Neřídí automobil. Necítí se dobře při manipulaci s potravinami, ať už syrovými nebo tepelně upravenými. A samozřejmě - málem bychom zapomněli! - nemá ani jeden jediný den praxe. Přidejme ještě fobii z telefonování a orosení se po přečtení slov "svůj životopis zašlete".
Ano, hádáte správně, tato osoba netouží ani v nejmenším býti zaměstnána. Jako tvor značně líný a téměř neschopný domluvy s cizími lidmi zakouší muka pouhým přemýšlením o něčem podobném. Cítí, že práce člověka spoutá a omezuje. Je přesvědčené o svém poslání býti ničím a nikým, ale zaměstnání z by z něj vytvořilo někoho, součást užší skupiny lidí. Jen jedno chce v životě dělat - nic.

O tom, jak se to chtělo stěhovat

7. února 2015 v 12:57
Musíme s politováním oznámiti, že ono to ve svém věku stále ještě žije s rodiči. Ano, je to ponižující, ale nevyhnutelný fakt, který ve chvilkách obtíží prostupuje celou jeho bytostí. V poslední době netoužilo po ničem jiném než po všestranném klidu. Dnem i nocí sní o místě, kam nešlápla lidská noha, tichých pláních plných slunce a trávy, lehkého vánku. Chtělo by tam strávit zbytek života, v ideálním případě tam i zemřít a nechat své tělo napospas přírodním živlům, jakožto i případné divé zvěři. Pomoci nakrmit vyčerpanou zem svou jinak tolik zbytečnou tělesnou schránou.
Náš plachý tvor totiž nenávidí křik a řev. Proto nesnese bližší kontakt s větším počtem malých lidských bytostí ani s přiměřeným množstvím velmi hlučných osob dospělých. Jaké to neštěstí, že jeden takový hlučný exemplář přebývá s tím ve stejném příbytku. Pokaždé, když spustí, má ono chuť se stěhovat.
Dobře, přestěhuj se tedy! poradili byste mu jistě. Jenže ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Nemá to zaměstnání a tedy ani finanční prostředky potřebné k obstarání samostatného zázemí. Copak je tak těžké začít pracovat? Inu, nevěřili byste mi to, ale pro něj jsou to muka několikanásobná. Raději skoná ve strašných mukách než aby si hledalo místo.

O tom, jak se ono míjí s realitou

5. února 2015 v 22:49
To bylo tak. Jak již bylo řečeno, oblíbeným způsobem trávení času našeho beznadějného objektu je, bylo a bude sledování filmů a seriálů, tedy toho, co někdo vymyslel, natočil. Tak často je vystaven umělým obrazům vytvářeným podle smyšlených pravidel, že zapomíná, co je vlastně svět kolem a jak ve skutečnosti vypadá. Nezná skutečnost. Vidí jen to, co mu nabízejí kamery - filmové nebo třeba kamery televizních novin. Často nechce uvěřit, co se venku děje. Podle většiny obrazů jsou lidé zlí, ženou se jen za vlastním prospěchem, většinou za penězi, nebo třeba slávou. Jenže jakým právěm takto soudí? Nepotkává se s lidmi, nevidí jejich lesklé obličeje, nevidí surovost, jaká je mu nabízena v rámci oblíbeného televizního žánru. Pochopitelně, že nevidí ani nic z vlídnosti. Jeho pohled na svět je velmi limitován, skládá se převážně z neutrálních pohledů na kolemjdoucí. Bez možnosti promluvit s nimi, navázat kontakt a zjistit něco o lidech prochází ulicemi a je z toho zatrpklý, někdy dokonce i nevrlý, protože lidé jsou pro něj jen nekonečná řada anonymních tváří, zamknutých skříní, u kterých nemá ponětí, co se v nich skrývá. Tato skutečnost ho velice trápí, ale raději by zemřel než se s někým dát do řeči...
Radši se spokojí s fantazií vlastní a s fantazií jiiných lidí, o které doufá, že se zakládá, alespoň někde vskrytu, na zkušenostech opravdových lidí.
Ze své vysněné pevnosti má perfektní rozhled. Dokáže vytvořit lidi přívětivé a ochotné, ale je stále přesvědčen o tom, že "tam venku" je každý zaujat jen sám sebou, na nikom jiném mu nezáleží a o nikoho se nezajímá. Takovou představu o ostatních má pochopitlně proto, že je to jeho vlastní postoj. Dokáže si sice představit sám sebe jako milujícího rodiče a partnera, opravdového přítele, ale ve světě, který označujeme slovem "realita" je to jen sobecký parchant, který se nedokáže na chvíli přestat zabývat jen sám sebou. Touhy a přání ostatních ho nezajímají. Pomoci nikomu jinému touží stejně málo jako pomoci sám sobě. Nedívá se jinam, neboť se jinam ani dívat neumí.
Co ho dokáže nejspolehlivěji omráčit, co ho s naprostou jistotou vyvádí z míry, je starostlivost cizích lidí o jeho osobu. Je mu jedno, že může být pouze ze slušnosti předstíraná, prostě je tu. Jakmile naprosto neznámý, nebo jen letmo známý člověk začne projevovat účast nebo dokonce starost, bortí se tak pracně postavená představa o lidech s jejich sobeckostí a činy pouze pro vlastní prospěch. Nechápe pojem "konverzační" nebo "zdvořilostní obrat". Všechno, co ze světa přijímá považuje za upřímné, protože on sám dokáže ke světu být jen upřímný.
Abychom to shrnuli, ono je bytost politováníhodná. Neví, co je to svět, neví, kdo a jací jsou lidé. Vše, co si myslí, že ví o lidech je vlastně jen to, co si plně neuvědomuje samo o sobě. To je málo.

O tom, jak si budižkničemu zakládalo blogy

4. února 2015 v 16:20
Inu, to bylo tak. V jednom malém státě a ještě menším městě v tomto státě nacházelo se malé, roztomilé individuum, které však ze svého přirozeného šarmu a inteligence nedokázalo moc dobře těžit. Již od chvíle, kdy začalo rozumět slovům a jejich významům neslo velice špatně kritiku. Předně se z ní nedokázalo nikdy poučit, naopak, od každé činnosti, při které bylo kritizováno, urychleně upouštělo a začalo se jí vyhýbat širokým obloukem. Dělá-li to špatně, nestane se nic, nebude-li to dělat vůbec. Tímto se řídilo do chvíle, kdy nastoupila jedna daleko zákeřnější forma kritiky - sebekritika. Naše malé zvířátko k sobě začalo být až nesmírně tvrdé, veškeré plody své práce shazovalo, ne-li zesměšňovalo, a při uplatňování stále stejného postupu můžeme přímo hádat, co bylo výsledkem takové činnosti. Stagnace. Lidověji řečeno vyčerpalo všechny možnosti a teď se dostalo do situace, kdy nemůže dělat již vůbec nic, neboť vše je zatraceno ať už jeho vlastní nebo cizí kritikou. Ono totiž jen jednoho se bojí snad ještě více než kritiky, a to neúspěchu a snad ještě více posměchu. Proto se snaží tak úpěnlivě zesměšnit samo sebe, aby to už nikdo jiný nemohl udělat lépe a nebohé individuum tak uvrhnout v hluboký stud. Jenže tenhle mechanismus, ač důmyslný, má v sobě skryté závažné vady. Za prvé přílišnou kritikou sebe sama ubíjí v sobě touhu cokoli dělat nebo vytvářet, protože výsledek by byl špatný. Za druhé se mu nepodaří vyvarovat studu, neboť teď se stydí alespoň samo před sebou. Za to, že je k ničemu.
Jen dvě činnosti na světě dávají tomuto individuu zapomenout na strasti života pozemského, jsou jimi spánek a sledování filmů či seriálů (hudba ani četba ho již netěší z daleka tolik, jako dříve). Pouze tyto a ne jiné umožňují mu umlčet všechny hlasy v hlavě, hlasy, jimiž ono samo sobě nadává a peskuje se. Spánek je svobodou pro všechny, kdo netrpí nočními běsy. Filmová a seriálová produkce zas zaměstnává dva pro člověka velmi důležité smysly - zrak i sluch. Zatímco čtené slovo, řekněme správná kniha, dává člověku ještě něco více než pouhé obrazy a dialogy, průměrný film i seriál nepodněcuje k zamyšlení se. Individuum bez toho nesleduje nic hodnotného, ježto k tomu nemá dostatečnou mozkovou kapacitu.
V čem je tedy problém, ptáte se, neboť z tohoto vyložení je jasné, že individuum vede klidný a ničím nerušený život, a pokud by tu nebyl problém, vůbec o tom nikdo nemusí psát. Nebudu napínat, je tu malý háček. Přestávky. Jistě je každému zřejmé, že nelze spát a dívat se na něco zcela bez přestání. Je nutné tu a tam učinit přestávku. Právě v těchto chvílích naprostého volna to jde s individuem z kopce. Například by rádo otravovalo jiné lidi, ale nemá si s nimi o čem povídat. Do školy ani do práce nechodí, nemá tedy žádné historky ze života, které by mohlo vypravovat. Když ono tak rádo mluví... Tak ho jednoho dne napadlo, že si znovu založí blog. Ano, už kdysi dávno jeden, dva nebo pět blogů mělo, avšak můžete jistě hádat, drahý čtenáři, proč je všechny zrušilo. Nutkání vykřiknout do prázdna internetu bylo příliš veliké na to, aby ho kdokoli tak slabý, jako individuum, překonal.
Tak honem, do toho. Moment, bude psát česky? Svou mateřštinou, kterou sice ovládá s rezervami, přesto daleko svobodněji než jakýkoli jiný jazyk? Nebo snad anglicky, aby si mohlo vytvořit mezinárodní čtenářskou základnu? Samosebou, angličtina je tou správnou volbou! Alespoň zdá se být do okamžiku, kdy nad počítačem sedí ono a nemůže odtrhnout oči od prázdné stránky s jedinou myšlenkou - jenže co mám napsat, co mám, sakra, napsat? Česky se mu přece vždycky tak dobře tvořilo, věty padaly do počítače jakoby samy od sebe. S pomyšlením na lidi z celého světa by chtělo páchat násilí na cizím jazyce, protože když se nestane hitem internetu, bude jeho snažení zbytečné a čím víc potenciálních čtenářů, tím lépe.
Božínku, jak ho to vůbec mohlo napadnout? Vždyť bude rádo, najde-li jeho blog alespoň jediný čtenář a dočte třeba ten nejkratší článek až do konce. O jakékoli interakci pomocí komentářů nemůže být řeč. Dnes píše každý debil a v tom množství se jedno individuum ztratí. Naštěstí. Nebude muset nikam odcházet, bude-li dostatečně nenápadné...