Březen 2015

O tom, co žene lidi kupředu

27. března 2015 v 17:50
toho můžeme asi pramálo napsat. Je to téma, alespoň z našeho pohledu, tajemné. Snad o něm dokáží lépe pohovořit ti, jejichž přírodní motor pracuje spolehlivěji než ten náš. Lidé, kterým se motor zadrhává (nebo se jim snad nedostává paliva) si často říkají: "Proč mám vlastně vstávat z postele?" a nakonec třeba stejně vstanou, přestože ani nevědí, proč. Někomu by to mohlo být třeba jedno, ale jakmile tento pohon - nebo by se snad hodilo užívat termín z psychologie, motivace - někde jinde chybí, nastává problém. Celý systém se zadrhne a stojí kolikrát nad naprosto banálním úkonem, protože se mu nedostává vysvětlení. "Proč to mám dělat?" ptá se. Neví. A pak se třeba zabije.
Je to nějaká síla, o které nevíme? Třeba touha po vísledku, po úspěchu? Ale tím pádem bychom měli mít někde zakódovaný ten úspěch. Měli bychom vědět, že úspěch je velmi žádoucí, že stojí za to o něj bojovat, ale také i to, že si musíme umět zvolit správný druh úspěchu. Kdo si klade cíle příliš nereálné, snadno padne vysílením na půli cesty, zcela zklamán z očividného neúspěchu, a přehlíží mnohé dílčí úspěchy na cestě k tak vzdálenému cíli. Nestojí mu za to, aby se z nich radoval, protože v jeho očích jsou oproti vytyčenému cíli příliš maličké a bezvýznamné. Skvělí a úspěšní mají třeba úplně jiný systém, ale o tom nic netušíme, protože máme zkušenost pouze s neúspěchy.
Pokud je člověk odporně zoufalý, těžko může svůj život vnímat jako požehnání nebo zázrak. Co pak může takovému člověku pomoci, když všechny kladné myšlenky považuje za prázdná slova (a při tom mu ani trochu nedochází, že kdokoli jiný může o jeho negativních myšlenkách prohlásit to samé). Může si připadat odporný, ale nemá nejmenší důvod začít o sebe dbát, může se obviňovat z ignorantství ve všech možných směrech, ale co ho přinutí se o něco zajímat? Myslí si, že nic nedokázal, ale nemá ani špetku touhy to napravovat. Třeba už ani nemá sny, nebo ho sny dovádějí spíše k pocitu ještě většího zoufalství, protože jsou nesplnitelné a on si to uvědomuje víc, než by bylo zdrávo.
Zdraví je dalším zavádějícím pojmem. Něco může být zdravé, ale co to znamená? Prospěšné lidskému tělu či duchu. Snad. Ale jak to může někdo vědět, copak zkoumá a pozoruje reakce všech lidských těl a nebo se jedná pouze o teorii? Pokaždé, když někdo přijde s takovou teorií, může se jí někdo chytit, ale také je velice pravděpodobné, že se někomu nebude líbit a ten někdo pak přijde a vyvrátí ji. Tak se lidi hádají, jestli je zdravé jíst maso nebo se vzdát všech živočišných výrobků, jestli se má snídat a nebo ne a jaký druh pohybu je pro tělo nejlepší, ale smrt, tu nikdo nevyléčí a v porovnání se smrtí je každá taková snaha skoro směšná. Kdyby se dalo dokázat, že se člověk po takové stravě cítí lépe, protože má pocit, že dělá něco pro své zdraví prospěšného...
Každý správný člověk se má rád, pečuje o sebe, chrání své tělo před škodlivými látkami, taky se chce líbit - tvrdí, že sám sobě, ale ve skrytu duše ví, že čím víc se bude sám sobě líbit, s tím větší pravděpodobností se bude líbit i někomu jinému - a udržuje styky s dalšími lidskými bytostmi. Má přátele a dost možná i nepřátele nebo alespoň lidi, které nemá rád. Sdružuje se a vybírá budoucího partnera. Zakládá rodinu, vychovává děti. Samozřejmě, že na tohle všechno si vydělává poctivou prací. Proč ta zášť k takovému modelu? Proč tolik bolí neschopnost v jedné ze základních lidských oblastí - sdružování, existenci ve skupině? Je to vůbec selhání nebo pouhý konstrukt? "Maminko, tatínku, jsem váš neschopný potomek, živte mě, protože netoužím jít pracovat. Je mě na práci škoda, já jsem myslitel. Už jsem vymyslel třicet devět způsobů, jak v životě selhat a sedm z nich mám ověřeno v praxi."