Duben 2015

O přesycení

3. dubna 2015 v 21:31
Svět je veliké, široké a hluboké místo. Nedá se obsáhnout v jednom životě, pouze v součtu všech životů, jaké kdy na zemi byly. Jeden člověk má omezený čas, prostor a možnosti na to, aby do sebe nechal svět vstoupit, nechal ho na sebe působit, a také na to, aby podnikl nějaký výstup směrem do světa. Teď nemyslím cestování, to totiž vůbec není nutné. Obzvlášť dnes, s přístupem k internetu. Jistě, je toho mnoho na světě nenahraditelného internetem, ale přesto je vysoký počet lidí tímto médiem přitahován silou až patologickou. V internetu je síla všestrannosti, je to jakýsi univerzální prostředek úniku z reality. Můžeme jít prakticky kamkoli. Vždyť i my v tomto okamžiku vypouštíme naprosto zbytečná a nepodstatná slova do už tak dost rozsáhlé sítě. Lidem nesmělým přináší internet spásu i zkázu, ale o tom teď nechceme mluvit. Spíše je pro vyjádření našeho záměru podstatné uvědomit si, o jak široký systém se jedná.
Člověk je v sumě veškerého lidského konání nepatrný. Můžeme jen žasnout, kolik toho lidé napáchali, a to bez jakéhokoli hodnocení těchto činů. Zároveň je radno zpozorovat, že se nic nevyvíjí samo a zcela nezávisle. Proto se tak často mluví o síti.
Tedy z tohoto systému plynou jisté nevýhody. Mezi prvními jsou přílišné omezení a přílišná šíře. Tyto dvě spolu úzce souvisí. Dalo by se snad říci, že jedna vyplývá z druhé. Z důvodu přílišné šíře je nutné omezení. Nelze se věnovat všemu, ani kdyby se člověk rozkrájel. Existují lidé, kteří dokáží excelovat v několika oborech najednou, ale nebývá to časté. Většinou platí, že pokud se chce člověk doopravdy dobře v něčem vyznat, musí se tomu věnovat výhradně. Neblahým následkem pokusů znát a umět toho co nejvíc může být neznalost na všech frontách. Takový člověk nic neví a neumí, za to vše ve stejné míře. (Samozřejmě se jedná o značné zjednodušení, neboť každý něco zná nebo umí.)
Přílišná šíře všeho myslitelného také může člověka ochromit. Pokud se pokouší proniknout do nějakého problému, může se mu stát, že mu šíře tohoto problému vyrazí dech. Chvíli pak ještě klopýtá a zmítá se v předsmrtné křeči, ale zanedlouho přece jen povolí a zanechá problém v jeho počátcích. Tomu se říká jednak ztráta odvahy, nebo také nedostatečené odhodlání.
Řekněme, že se kdosi chce naučit cizímu jazyku. Zpočátku se do úkolu vrhá hlavou napřed, pročítá rozmanité jazykové učebnice a těší se z každého nového slova, kterému se naučí. Zvládá již ta nejzákladnější gramatická pravidla a dokáže sestavit jednoduchou větu. Takto nějaký čas pokračuje, ale časem se vynořují stále nové překážky. Zjišťuje, že ještě není schopen komunikace ani porozumění. Nedokáže říct nic, co by si přál. Výslovnost jej stále mate, gramaticky zamrznul v jednoduchém přítomném čase a nová slova ne a ne si zapamatovat. Připadá mu, jako by cestu ke zvládnutí jazyka ani nezapočal. Propadá beznaději, jazyk opouští. Až se za pár měsíců rozhodne v úsilí pokračovat, bude muset začít znova, protože jeho tehdy tak malé vědomosti zcela vyvanou. Tak vznikají věční začátečníci.
To samozřejmě nemusí platit jen o (přechodných) jazykových nadšencích, ačkoli tam je pocit zmaru dvojnásobný - poprvé při zanechání studia a později i při pokusu o jeho obnovu. Problém s přílišnou šíří mají především lidé, kteří si tíhu šíře uvědomují v porovnání s vlastní nepatrností. Věnují pozornost nikoli úspěchu a pokroku, který vykonali, ale tomu, co ještě nevykonali. Kdyby se každý nechával strhnout tímto proudem, nemohl by existovat svět takový, jaký známe.

Nešťastni jsou lidé s pomalým životním rytmem. Všechno jim trvá dvojnásobnou dobu než všem okolo a množství času stráveného určitou činností zřídka odpovídá kvalitě provedené práce. Takový člověk se pachtí hodinu s prací, jakou by jiný stihl za dvacet minut a daleko lépe. Jak má takový člověk žít, když se mu před očima míhá jen obraz vlastní neschopnosti a těžkopádnosti. Daleko rychleji u něj probíhá přesycení. Snaží se práci vykonat v "obvyklém" tempu - tedy v tempu člověka rychlejšího. Dílo se mu samozřejmě nedaří ani stihnout, ani náležitě propracovat. Úkoly se mu hromadí a pak si uvědomí, že je neschopný, že na to nestačí. Zároveň nemá žádný jiný úspěch, kterým by si mohl selhání vynahradit. Po nějaké době přestane úkoly přijímat. Stagnuje. Lidově řečeno je v prdeli a neví, jak ven.

Může člověk hluboce sklíčený navenek působit vesele?

Pak je tu ještě hnus. Pocit zhnusení nad různými jednotlivostmi světa. Hnusné je psát blog, hnusné je pronášet prázdná slova a věřte, že všechna slova jsou prázdná. Hnusné je sledovat špatné seriály a číst špatné knihy. Hnusné je číst knihy, o kterých si myslíme, že jsou "něco víc". Hnusné je muset pracovat pro hnusné firmy, které nejsou prospěšné, jen finančně výhodné. Hnusné je muset se stýkat s lidmi, kteří nám nejsou ničím. Hnusné je ráno se probudit do hnusného světa, ze kterého jediným skutečným únikem je hnusná smrt. Hnusné je každý den se ubezpečovat, že všechno, o čem kdo mluví, nás k smrti nudí, protože už jsme to slyšeli nesčetněkrát. Hnusné je uvědomit si, že na světě už není, co říct. Hnusné je nemět si o tom s kým pohovořit, protože už sama ta představa se nám hnusí. Hnusné je být hnusný a nesnažit se to nijak změnit.